Britská vláda zahájila minulý týden kampaň na podporu bezpečného online nakupování, kterou chce ujistit zákazníky, že mohou nakupovat vánoční dárky na webu stejně bezpečně, jako jsou zvyklí na High Street. Kampaň navazuje na průzkum agentury MORI, která zkoumala postoje britských zákazníků k elektronickému obchodování. Podle jeho výsledků nakoupilo online během posledního roku 26% populace (asi 12 mil. lidí), přesto mnoho z nich přistupuje k Internetu stále s obavami. Skoro polovina respondentů se obává zneužití své platební karty a asi třetina zneužití osobních dat. Ministryně pro ochranu spotřebitelů (Consumer Affairs) v reakci na to občanům radí, aby používali servery, které znají nebo které jim byly doporučeny, a aby věnovali na webu zvýšenou pozornost kontaktním údajům, jako je adresa a telefonní číslo.
Výsledky zmíněného průzkumu také ukazují, že bezpečnostní rizika při placení kartou na Internetu se často posuzují v nepoměru k osobním zkušenostem. 44% uživatelů Internetu např. uvedlo, že slyšeli nebo četli o zneužívání údajů z platebních karet na Internetu. Avšak pouzí tři ze sta mají s tímto osobní zkušenost, přičemž pět ze sta uvádí tuto osobní zkušenost jinde (tedy mimo Internet). To je příznačné i pro česká média, která s oblibou uvádějí nárůst případů zneužití v online světě, ale zapomínají jej srovnávat s tradičním obchodním prostředím, kde se karet zneužívá v nemenší míře.
Co k tomu dodat z české perspektivy? Nejsem si jist, zda by se vlády měly angažovat v propagaci jednoho obchodního kanálu (a platit ji z peněz všech), přestože je mi samozřejmě sympatická preference elektronických forem obchodování ze strany státní správy. U nás by mi úplně stačilo, kdyby vláda vyvinula větší tlak na zvýšení kvality bankovních služeb, které jsou překážkou konkurenceschopnosti našich obchodníků na zahraničních trzích a někdy stále připomínají dobu před deseti lety.
Našim obchodníkům, kteří by rádi prodávali zboží po Internetu do zahraničí a přijímali platby kartami (což je nejběžnější platební metoda v USA i západní Evropě), nabízejí místní banky podmínky s takovým rozložením rizika a poplatky, kterým by se v zahraničí vysmáli. A zatímco na billboardech a v inzerátech čteme, jak je dnes snadné dostat do tří dnů úvěr, při žádosti o vystavení obyčejné kreditní karty (pozor, nikoli debetní, kterých je v ČR většina) si připadáte, jako by šlo o bankovní záruku na pět milionů. Ano, banky jsou privátní subjekty, kterým vláda nemůže diktovat obchodní podmínky. Jak a kdy se však dočkáme skutečné konkurence na bankovním trhu a toho, aby finanční infrastruktura u nás nebránila rozvoji podnikání?