Čtrnáct let po sametové revoluci je v České republice pevně zaveden systém tržního hospodářství. Jen se mu jaksi nedaří naplnit někdejší představy o tom, že mávnutím proutku dosáhneme životní úrovně srovnatelné se Západem. Naopak, zdá se, že se tomuto cíli postupně vzdalujeme. I firmy, kterým se dařilo v mezinárodním měřítku, začínají mít existenční problémy, konkurence je stále náročnější, nestačíme s dechem.
Úspěšné tržní ekonomiky jsou přesvědčeny o tom, že dlouhodobé udržování, či spíše obnovování konkurenčních výhod, lze zajistit pouze využitím vědy a výzkumu v inovačních činnostech. Toto vědomí je vyjádřeno v tzv. Lisabonské dohodě, která vymezuje působení státu v těchto činnostech. Statistické údaje ukazují např. jasnou korelaci mezi investicemi do vzdělání, vědy a výzkumu, a růstem HDP. Samozřejmě sama o sobě výše investic nic neřeší. Musí fungovat systém vzájemně propojených prvků a vazeb podpory inovačních aktivit, poměrně složitý. Pokusme se podívat na jeho podstatu a zkoumejme, jak funguje či nefunguje v České republice.
Základní schema takového systému je uvedeno na obr. 1. Čísly v kroužcích jsou označeny základní problémové okruhy.
Obr. 1. Základní schema inovačního systému
Funkce tohoto systému je známá, ale krátce ji zopakujme.
Daně vytvářejí příjmovou stránku rozpočtu, kterým disponuje vláda po schválení parlamentem. Část rozpočtu financuje vědu a výzkum, a to buď prostřednictvím grantů rozdělovaných Grantovou agenturou ČR (základní výzkum), anebo ministerstev (aplikovaný výzkum). Výzkum placený z daní je prováděn především vysokými školami a ústavy AV, v menší míře výzkumnými ústavy soustředěnými v AVO. Výsledky výzkumu by měly být přebírány podnikatelskou sférou pro vytváření konkurenčních výhod, kterými se bude prosazovat na trhu. Má-li uživatel za tyto výsledky zaplatit, očekává, že bude respektována jeho pozice exklusivního uživatele. Tu lze zabezpečit patentováním technologie, případně jinou formou ochrany duševního vlastnictví. K tomu slouží specializované agentury pro patentování a licenční smlouvy. Činnost podnikatelské sféry je podporována finančními institucemi formou úvěrů nebo investováním a umožňuje jim realizovat inovační projekty, které nakonec generují zisk, který lze zdanit.
Problémem číslo 1 je komunikace mezi sférou vědy a výzkumu a sférou podnikání. Obě mají jinou kulturu, jiné priority a jiný jazyk. Manažer podniku nerozumí výzkumné zprávě, rozebírající nové komunikační protokoly a nemusí chápat, že je to důležité pro to, aby měřící přístroje vyráběné jeho firmou se mohly kombinovat do měřících soustav. Na druhé straně vedoucí výzkumu nerozumí, když mu pomocí metody diskontovaných finančních toků finanční ředitel vysvětluje, že peníze, které požaduje na vyřešení zadaného problému, jsou příliš velké, a že započte-li k tomu ještě obecná rizika, je lépe projekt zastavit. Nejspíše jej toto rozhodnutí, pro jehož zvrácení mu chybí argumenty, utvrdí v představě, že trh je mrcha a je lépe se jím nezabývat. Plánovaná ekonomika využívala jako mezičlánek resortní výzkumné ústavy, které fungovaly alespoň nepružně, ale tak či onak zásobovaly výrobní podniky dokumentací pro zlepšení stávajících nebo pro nové generace výrobků. To odpadlo, v rámci úsporných opatření vedení podniků často zrušilo svá vývojová oddělení, takže se neinovuje. Ovoce tohoto přístupu dnes začínáme pociťovat všichni.
Zrušení mezičlánku mělo několik negativních důsledků. Výzkumná sféra se utvrdila ve své izolaci od sféry podnikatelské. Zejména v AV stále ještě řada manažerů zastává stanovisko, že co přináší hmotný prospěch, není ta pravá věda. Když jsme před 3 lety vyškolili vybrané pracovníky vysokých škol v Ostravě, Zlíně, Olomouci a v Brně pro činnost v kancelářích pro transfer technologií a vybavili je základním vybavením, vedení škol je po návratu z kursu nasměrovalo opět na jejich původní aktivitu a vybavení použilo pro jiné účely. Čest vyjímkám v UP Olomouc a v VŠB Ostrava.
Stejně tak roste nedůvěra podnikatelské sféry ve vědu a vysoké školy jmenovitě: mluví nesrozumitelným jazykem, nedodržují dohodnuté termíny, nejsou použitelné pro řešení našich praktických problémů. Nikdo nehledá, jak tento komunikační deficit překonat ustavením kompetentních agentur pro transfer technologií, které jsou v průmyslových společnostech nedílnou součástí všech institucí zabývajících se výzkumem, a řada z nich pracuje nezávisle. Není to ovšem tak jednoduchý úkol. Plnit tuto úlohu kvalitně znamená zvládnout celou řadu dovedností z několika různých oborů. Kvalita práce těchto odborníků rozhoduje o tom, zda se generují velké peníze, nebo zda se jedinečná příležitost promarní. Školení pořádaná vysokými školami na prestižních universitách jsou velmi drahá, a platy a cílové odměny manažerů technologií jsou na úrovni odměn pro vrcholové vedení velkých firem. U nás pro tyto činnosti není trh. Několik agentur vzniklo z iniciativy EC, ale úroveň jejich kompetence je velmi rozdílná, a v žádném případě nejsou schopny tuto mezeru zaplnit, protože jejich síly jsou omezené a většinou soustřeďují svou pozornost na nejbližší okolí. I EC vnímá tuto problematiku jako ožehavou a v současnosti se připravuje v projektu 6RP „PROTON“ systém standardizace a akreditace pracovníků této oblasti. Přijmout podobné standardy by znamenalo podstatně zlepšit kvalitu i jiných projektů, které urychlují přenos výsledků vědy a výzkumu do praxe – podnikatelských inkubátoru a technologických parků. Problém ale není řešitelný pouhým zavedením tabulkových míst. Měli by sem přijít lidé se zkušeností z výzkumu i z praxe, kteří prošli potřebným školením.
Některé z uvedených poznámek už spadají do okruhu problémů č. 2 – sféry vědy a výzkumu. ČR je charakteristická tím, že veřejné instituce vědy a výzkumu prakticky nejsou spolufinancovány z podnikatelské sféry. V rozporu s příslibem vlády a s požadavkem Lisabonské smlouvy klesne v příštích letech financování vědy z rozpočtových prostředků z 0,65% HDP na 0,55% HDP. V zahraničí to bývá více než 1% (nehovořím o Finsku a Švédsku, kde je to více) a další 1-1,5% jde na financování smluvního výzkumu z průmyslu. Aby náš výzkum peníze ze soukromé sféry získal, musel by pro to něco udělat: vytvořit svá oddělení transferu technologií (či spolupráce s průmyslem), vyškolit pro ně vhodné lidi a pověřit je, aby pro-aktivně vyhledávali příležitosti, v nichž lze know-how jejich instituce uplatnit. Musel by v mnohem větší míře vyčlenit prostředky pro patentování výsledků výzkumu a sladit je se svou publikační činností: za technologie, které může mít každý, není průmysl ochoten platit. A zároveň by výzkumníci museli přizpůsobit svou kulturu požadavkům podnikatelské sféry, zejména respektovat dohodnuté termíny a finanční limity. Také by se měli naučit pracovat v týmech a zaměřit se na komplexnější problémy s praktickým využitím, než je pouhé téma článku pro zahraniční publikaci. Blýskáním na lepší časy jsou některá vyjádření doc. Illnerové, z nich je zřejmé, že velmi dobře chápe, že věda se musí podílet na rozvoji hospodářství, nemá-li zajít na úbytě podvyživená ze státního rozpočtu. Co vlastně ale můžeme chtít po mladém, jazykově dobře vybaveném vědci, který se právě vrátil z dvouleté stáže v Británii královsky placené z grantu programu Marie Curie, kterému ředitel špatně vybaveného výzkumného ústavu nabídne místo za 9 500 Kč měsíčně, ale jen na 1 rok, protože se neví, jestli na příští rok získá ústav další grant?
Třetím problémovým okruhem je financování inovačních činností. Klasickými formami užívanými bankami je úvěr, nebo investice do kmenového jmění. Investování inovačních projektů je však trochu zvláštní v tom, že je vnímáno jako velmi rizikové. Nicméně, před 6 lety nám při návštěvě Inovačního oddělení britské banky National Wesminster tvrdil s oprávněnou pýchou pan Duncan Matthews, který toto oddělení založil a po 10 let rozvíjel: „Investování do nových technologií je pro naši banku nejvýnosnějším segmentem trhu.“
Platí pravidlo, že čím ranější fáze výzkumu a vývoje, tím vyšší riziko. To se postupně snižuje s tím, jak se ověří myšlenka, zhotoví prototyp, zjistí zájem trhu a zahájí výroba. Probíhá-li výzkum v silné firmě, nemělo by být financování výzkumu problémem. Ten ale vznikne, pokud se myšlenka narodí u pracovníka ve výzkumu. Leccos se dá zvládnout v rámci prací na projektu, při nichž myšlenka vznikla. Pak ale nastane potřeba oddělit potenciální podnikatelskou činnost a financovat ji z jiných zdrojů. Dle okřídleného rčení do raných fází investují tzv. 3F: family, friends and fools – rodina, přátelé a blázni. U nás je tento postup neúčinný: minulý režim nikomu nedovolil vydělat dost peněz na to, aby si mohl dovolit nezávislou existenci dejme tomu na rok a věnovat se předmětu svého zájmu. A od revoluce nebyl žádný z výzkumníků placen tak, aby si mohl vytvořit podobné rezervy. Nejsou téměř k dispozici ani tzv. Business Angels, jednotlivci, kteří podnikáním v daném oboru zbohatli a jsou ochotni část svého majetku a své zkušenosti a kontakty vložit do nového nápadu. A za bankovní půjčku není čím ručit.
V USA i v Evropských zemích je podobná situace řešena penězi daňových poplatníků. Občan USA získává grant 50 000 USD na to, aby pro předložený projekt provedl či zadal marketingovou studii. Jsou-li výsledky positivní, dostává dalších 120 000 USD na to, aby založil firmu a začal podnikat. Podporou začínajících podniků se zabývá vládní program SBIR, dostatečně velkorysý na to, aby se nová firma mohla pohybovat ve zcela tržním prostředí. V Evropských zemích většinou pracují vládní či regionální agentury, zabývající se dopracováním námětu do formy podnikatelského plánu, případně jeho vyhodnocením, a vybavených financemi, které lze použít na rozjezd zajímavých inovačních projektů. U nás nic podobného zatím nefunguje.
Další možností je tzv. fond rizikového kapitálu. Takový fond poskytuje neručené vklady do základního jmění firem, realizujících nějaký perspektivní inovační projekt. Takový projekt musí splňovat řadu podmínek: musí mít dobře chráněný předmět podnikání, musí mít dostatečný prostor pro růst, musí mít dynamiku růstu alespoň 30% ročně, a musí mít kvalitní manažerský tým, schopný realizovat kvalitně zpracovaný podnikatelský plán. Zde leží jádro pudla: do námětů, jakkoliv perspektivních, takový fond neinvestuje. Vždy jde o investici do týmu, realizujícího kvalitní nápad. Technik, který přijde s převratnou myšlenkou, nemá prakticky šanci, protože, obvykle je jeho zkušenost s podnikáním nulová. Fond málokdy investuje menší částku, než je stanovená mez, obvykle 30 mil Kč, protože práce kolem projektu je vždy hodně a malé projekty, i ty úspěšné, ji nezaplatí. Dnes je v ČR snad jediný fond, Cash Reform, který je ochoten investovat i do nových technologií. Jeho ředitel ale tvrdí, že by si to nemohl dovolit, pokud by nedotoval tyto projekty z jiných, výnosnějších aktivit.
V ČR působí 6-8 fondů rizikového kapitálu. Daňové a provozní podmínky jsou vysloveně nepřátelské, takže většinou jsou tyto fondy registrovány v zahraničí. I tak mají dost problémů. Například je statisticky ve světě zjištěno, že z 10 projektů se 2 zcela odepíší, 6 tak zhruba vrátí investované peníze a zbývající dva zaplatí ztráty a generují zisk. Problém je v tom, že ty neúspěšné projekty je třeba zastavit co nejdříve, tzn. nechat firmu zbankrotovat, pracovník fondu ale pak nesmí podnikat v jiných firmách. Podobně, při výpočtu daní nelze proti ztrátě prvních let započítat výnosy pozdějších etap rozvoje jiných firem, kdy časová diference tvoří 4 až 6 let. U nás nebyly zřízeny tzv. „seed fondy“, z nichž se kryjí náklady spojené se zahájením činnosti firem. A bez peněz vložených do nových nápadů se tyto nápady nebudou realizovat.
Stát založil Českomoravskou záruční a rozvojovou banku jako nositele programů MPO, podporujících podnikání zejména v jeho počátcích. Problémem je, že programy jsou špatně nastaveny a špatně dotovány. Po mnoho let byly přidělené peníze vyčerpány někdy v květnu či v červnu, a kdo přišel později, měl smůlu. Jenže v řadě oborů trvá ono „okno“ příležitosti jen pár měsíců a čekat na příští leden nemělo smysl. Také finanční mez na jeden projekt stačí snad na zřízení kadeřnictví či otevření hospody, ale o zakoupení sofistikované technologie umožňující využití poznatků získaných ve vědeckém výzkumu si mohl mladý potenciální podnikatel nechat jen zdát. Zvlášť když se po něm požadoval srovnatelný vklad z vlastní kapsy.
Obecně, banky vnímají investice do technologií jako příliš rizikové. Přesněji řečeno, neumějí rizika vyhodnotit, protože novým technologiím nerozumějí. Aby NatWest mohla z takových investic těžit, musela si vybudovat síť spolupracovníků, kteří byli schopni podobná rizika vyhodnotit a spolu s vynálezci zpracovat podnikatelský záměr tak, aby se riziko snížilo. Jenže žádnou podobnou akci, pokud vím, banky neplánují. Ostatně je dostatečně známo, jak obtížně se malým firmám získávají standardní úvěry, i když jsou třeba firmy po několika let spolehlivým klientem vzorně plnícím své závazky. Některé banky dávají přednost investování peněz v zahraničí, protože samo podnikání v ČR pokládají za rizikové. Vyvolávají tím pochybnosti o tom, jak vlastně vnímají své poslání a své závazky na domácím trhu.
Problémovým okruhem číslo 4 označuji vše, co je spojeno s politikou, tedy obecný rámec, v němž probíhají podnikatelské aktivity, legislativa, která je upravuje, povědomí o tom, k čemu je nám podpora inovačních aktivit a jak ji čerpat. Důvěra mezi podnikateli je prvkem, který dnes již bývá explicitně uváděn v zahraničních odborných materiálech jednajících o podmínkách úspěchu inovačních systémů. Co u nás můžeme vytknout naší politické reprezentaci:
Je určitou nadějí, že na regionální úrovni se podaří vytvořit systémy podpory inovačních aktivit, jejichž prvky budou promyšlené a vzájemně provázané, aby systém jako celek byl funkční. Samozřejmou podmínkou je důsledně kontrolovaný vklad finančních prostředků. Z této úrovně lze čerpat i prostředky Strukturálních fondů, které by měly překonat finance vyčleněné z centrální úrovně a nastavit a kontrolovat pravidla jejich používání.
Na obr. č. 2 je ještě jednou uveden systém inovačního podnikání ČR. Barevně jsou vyznačeny chybějící prvky a nefunkční vazby. Bylo by užitečné, kdyby se nad tímto schematem alespoň někteří politikové zamysleli.
Obr. 2. Systém inovačního podnikání
It’s worth a read here. From this, we can know a lot. Looking forward to reading more. mattresses
Dear friends, welcome to our nike air max shoes online shop- http://www.kicksinfo.com , our nike air max shoes - are original from the Nike factory, we are the Nike shoes professional wholesaler and we are serious want to establish a long term business with worldwide customers, we can supply our best wholesaler price with the lowest discount for all our - customers, also we can take service and to worldwide address. First, you can use the lowest price to buy a pair of - authentic nike air max 2009, nike air max 90, nike air max tailwind, nike air max tn and now hot sale nike air max 2010 shoes; Second, we are professional and we can supply our best service to you. So have a nice time to shopping in ourand choose the Nike shoes you like.
Nike Air Max is a line of shoes first released by Nike, Inc. in 1987. Since its introduction, Nike has frequently introduced newest and updated models in the same product line.Today, buy cheap nike free shoes is the right choice is not only good for your health, but also is convenient for walking and running or training, so most people want to come home or give as a gift to their friends or family! Marking happier! They are really a nice addition for wardrobe.We have a variety of nike free 3.0, nike free 7.0 shoes for you to choose.Certainly all our products are for sale, new and free shipping.Wish has a good experience Purchase here.